Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku.

Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami.

V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“.


přeložil Jan Machej, vázaná, 120 stran, 13 × 19.5 cm, 2019


Recenze z médií

iLiteratura, Markéta Šimková

Ukázka z médií

Literární noviny, Petr Nagy


Ukázka

DVOJČATA

Mírný větřík ustal. Už se stmívalo. Malému Ernestovi začínalo být zima, ale ani tak se nesnažil pohnout. A už vůbec ho nenapadlo, aby vstal, udělal pár krůčků kolem dokola a znovu se posadil. Na to byl příliš unavený a otrávený. A taky už měl plné zuby mluvení a drmolení. Bylo mu teď už dokonce i zatěžko hledat další slova a utvářet nové věty.

Než mu zasadil poslední úder, ten druhý se už vůbec nehýbal. Pak se Malý Ernesto posadil na stejný kmen, na němž seděl nyní. Jazyk měl ztuhlý, ústa plná hořkých slin, tvář zalitou potem a z třpytivého pramínku krve, jenž Velkému Ernestovi stékal z úst na krk, aby se skryl pod tričkem, nemohl odtrhnout zrak. Až se nakonec pramínek zastavil a pozbyl lesk.

Ale teď se znovu stmívalo a Malý Ernesto se už začínal znepokojovat. Navíc zápach byl čím dál nesnesitelnější. Mluvil k němu už dva dny a cítil se unavený a vyčerpaný pronášením téměř stále stejných slov. Dnes mu celé odpoledne pořád dokola odříkával tutéž litanii:

„Velký Ernesto, no tak! Ty ale páchneš, bráško. Nesmrď tolik, vyplašíš zvěř… Bráško, nesmrď už. Nebo tě zahrabu do jámy. Vystrašíš sousedy… Brácho, no tak, nedělej drahoty a pomoz mi jako dřív, když jsme spolu zaháněli krávy do ohrady… “

Velký a Malý Ernesto byli dvojčata. Starší předběhl mladšího jen o pár minut, a jejich narození stálo otce, předáka železničářské čety, tři roky vězení, kde si odpykával trest za znásilnění němé služky místního trhovce. Tyto roky pak oběma chlapcům jejich zploditel bohatě odplácel tím, že je mlátil hlava nehlava. Proto od něj uprchli a celý život se toulali po lese a po okolí, a když dostali hlad, vraceli se domů krást.

Les před dvojčaty neskrýval žádné tajemství. Podle pachu dokázali na dálku určit druh zvířete. Podle barvy kůry poznávali stáří stromů a podle drobné změny odstínu vody v řekách stanovovali, zda nehrozí povodeň. V tomhle světě byli jako další strom, dvě hroudy hlíny, které v onom tichém a věčném rytmu splývaly se zemí.

Největší radost jim však působil pískot lokomotivy znějící v dáli. Její příjezd někdy určovali tak, že své obrovské uši přitiskli ke kolejím a poslouchali, zda se nechvějí. A tehdy, jakmile na obzoru zahlédli první obláčky černého kouře ze spálené nafty, na nic nečekali a za jásavého pokřiku se rozběhli směrem k nádraží. Tam se u staré fixační klece pro dobytek schovali za tlusté eukalypty, odkud za bouřlivého chechtotu a křiku, který se jim dral z širokých úst, pozorovali projíždějící soupravu.

Na nádraží však rádi chodili i tehdy, když žádný vlak zrovna nejel. Sedávali na okraji nástupiště a rozmlouvali spolu. A rozhovor byl stále stejný. Týkal se jednoho místa:

„Kde děda sázel dýně?“ ptal se Malý Ernesto.

„Tam za mostem u řeky,“ odpovídal Velký Ernesto.

„Je to daleko?“ ptal se Malý Ernesto.

„Ne, blizoučko,“ odpovídal Velký Ernesto.

A pak ten druhý znovu začal:

„Kde děda sázel dýně?“

Z pracovních důvodů musel otec často cestovat buď na jeden nebo na druhý konec železnice. Přípravy zahajoval už v samotný předvečer. Nejprve svolal dělníky: za strašlivého křiku zasypal střechy jejich příbytků kameny, které při dopadu duněly jako hrom burácející ve tmě. Poté rozřinčel kolejnici visící z trámu nad verandou a za neustálého spílání dotlačil s pomocí chlapů na trať drezínu. S širákem naraženým hluboko do čela si na ni vylezl a vydal se na cestu, tvář nastavenou větru. Když to chlapci zpozorovali, ihned jim bylo jasné, že se budou moci naprosto nerušeně vkrást do domu a najíst se, co hrdlo ráčí. Opustili tedy svou skrýš, kterou často měnili, a spolu se psy a prasaty, kteří se také účastnili hostiny, proslídili verandu, dvůr, kuchyň a nakonec i ložnici, kde visela otcova houpací síť. Ta představovala poslední atrakci onoho flámu. Velký a Malý Ernesto se do ní vyšplhali a nechali se ukolébat jejím mírným pohupováním. Leželi v ní tak dlouho, dokud psi, celí zběsilí, že na ně nemohou, neoněměli štěkotem a vepři nesežrali květiny, které i přes zpustošený vzhled bývalé zahrady rašily mezi kameny na ztvrdlé hlíně. Kolem poledne se chlapci, psi a prasata vrátili do skrýše, odkud sledovali starého předáka a poslouchali strašlivé kletby, které za rákosovým plotem obklopujícím dům ohlašovaly jeho příchod.

Jednoho dne za svítání však otec zemřel.

Ráno bylo v plném proudu. Slunce se již vyhouplo dost vysoko a dům tonul v tichosti. Dvojčata si myslela, že se otec možná vydal na cestu, třebaže předtím nic nezaslechli: ani řev, ani nadávky, ani řinčení kolejnice visící na verandě.

Z křoví rostoucího za prasečím výběhem se pokradmu proplížili do zpustlé zahrady a z ní pronikli do dvora. V závěsu za nimi se plazili dva psi, kteří bázlivě a nedůvěřivě vrčeli. Ještě předtím, než se dostali do kuchyně, protrhl Malý Ernesto ticho, když z velké staré bedny nechtěně shodil necky, které s rachotem dopadly na zem. Velký Ernesto a psi se vyděsili a rychle zalezli do úkrytu, odkud pozorovali ustrašenou tvář Malého Ernesta čekajícího na zemi na výprask. Nic se však nestalo, a tak mladší z dvojčat začal pomalu vylézat zpod necek, zatímco jeho starší bratr se se psy znovu odvážil vydat směrem do dvora. Tam zavětřili, popošli o několik metrů dál a konečně dorazili ke dveřím do kuchyně. Všude bylo úplné ticho. Z kuchyně prošli do ložnice. Jeden ze psů začal znovu vrčet, a pak, jakmile ucítil hrozící nebezpečí, dokonce i výt.

Ztuhla jim krev v žilách, když se znenadání ozvalo tlumené zachrčení a po něm bolestný chropot podobající se poslednímu vzdechu utopence. Zvedli zrak a spatřili ještě se pohupující hamaku. Za ní, opřený o velkou bednu, ležel starý předák. Oči měl otevřené a švidravé a na prošedivělých vousech se třpytila pěnivá slina.

Když ho spatřili, oba zkameněli a ani se nezmohli na útěk. Až se nakonec ke starci připlazil jeden ze psů a začal jej očichávat a pak mu i lízat obličej. Muž se však nehýbal. A tak se k němu chlapci přiblížili, sklonili se nad ním a upřeně si jej prohlíželi. Z Velkého Ernesta se vydralo:

„Búúú…, táto!“

„Táto, táto, táto,“ opakoval Malý Ernesto.

Ale stařec se stále nehýbal.

Načež chlapci, stejně jako když předák nebyl doma, vyskočili do hamaky a začali se houpat, nejprve lehce, velmi lehce, až nakonec mírné pohupování přešlo ve zběsilé kymácení se doprovázené zoufalým štěkotem psa.

Odpoledne dorazili do domu muži. Předáka zvedli a jeho strnulou mrtvolu položili na stůl. Pak mu zatížili víčka kamínky, protože z jeho očí měli strach.

Za soumraku už stařec ležel v rakvi. Ani jeden z chlapců té noci nespal. Zvenčí, proti slabému světlu petrolejových svítilen, pozorovali muže, kteří tiše klábosili a popíjeli u rakve, v níž odpočíval ten, jenž kdysi znásilnil němou děvečku.

Po několika dnech přišla žena s hlavou zahalenou rudým šátkem a řekla, že je oba musí odvézt. A oni šli, hlavně proto, že v domě už nezbýval ani krajíc chleba. Pak si žena odvezla i prasata, psy a několik kusů zchátralého nábytku. Naložila všechno na povoz a vylezla na kozlík. Potom však ještě jednou seskočila, utrhla ve zpustlé zahradě hrst květin, znovu se vyšplhala nahoru a odjela po cestě plné hlubokých výmolů, po níž od té doby, co postavili železnici, už téměř nikdo nejezdil. Hamaka zmizela. Zabil ho motykou. Nejdřív mu dal jednu ránu a pak druhou, a když zaslechl jakýsi šelest, zasadil mu ještě jednu. Pak se na něj podíval. Stejně jako jejich otec měl i Velký Ernesto doširoka otevřené, zářivé oči, byly tak nesmírně velké a krotké, že připomínaly oči krávy. Nikdy předtím si nevšiml, že je má takové, tak velké a nádherné, jakoby kraví.

Když se Malý Ernesto vrátil, byl jiný. Teď se potuloval sám a chtěl, aby všichni byli poctiví a modlili se k Bohu.

Patnáct uplynulých let ho změnilo. Ne pěsti či kopance, rány klackem nebo karabáčem, ani nadávky, jimž nerozuměl. Nic jiného, jen těch patnáct let.

Nejprve se učil u mistra krejčího, který ho po dvou letech vyhodil, protože nedokázal navléknout nit. Měl totiž velké a těžkopádné ruce, a když se mu už téměř podařilo provléknout nasliněný konec nitě uchem jehly, vlákénko ujelo buď na jednu, nebo na druhou stranu. Proto mistr krejčí ztratil trpělivost a propustil ho.

Bloumal po ulicích a živil se hlavně tím, co našel v popelnicích, a také sběrem papíru a použitých lahví a lovem ptáků – kardinálů, stehlíků, drozdů, kanárků –, které prodával hospodyním. Až ho nakonec u sebe zaměstnal jeden jednooký muž, který pracoval jako hrobník na městském hřbitově.

U hrobníka pracoval tři, možná pět let. Dokud se dokonale nenaučil, že kopat musí přestat přesně ve chvíli, kdy lopata, kterou si dá na dně jámy nad hlavu, již nevykukuje ven. Pak poznal faráře a šel do služby k němu. Zvonil na zvony, pomáhal knězi s oblékáním, sel obilí, zametal, vyráběl hostie, zavěšoval těžké obrazy na oltář.

Když se vrátil, ženinu hlavu již nehalil rudý, nýbrž černý šátek.

Vrátil se náhle, aniž cokoli řekl, a usadil se ve spodní části domu, blízko sklepní komůrky s vyloupanou kukuřicí. I zde, v temném koutě svého nového příbytku, si postavil malý oltář se sádrovým obrázkem, jejž vždy ozařovala svíce. K oltáři a obrázku měla povolený přístup jen slepice, která tu vždy tiše seděla na vejcích.

Velký Ernesto trávil horoucí hodiny siesty tím, že škvírou ve dřevěné zdi kutlochu pozoroval osvícený obrázek, u něhož seděla slepice. Také se díval na to, jak se jeho bratr vkleče mlčky křižuje a jak pak u tiché a strnulé slepice líbá zem. A to ho rozesmálo.

Ne že by žena, majitelka domu, Malému Ernestovi nedovolila vstoupit po jeho návratu do domu či mu to přímo zakázala. Jednoduše přišel s malým uzlíkem a zůstal tu. Žena už byla velmi stará, a nejspíš proto mu nic neřekla. Ale Velký Ernesto ho poznal a rozběhl se k němu, plácal ho po těle a smál se u toho svými širokými ústy. A od té doby ho znovu všude doprovázel. Společně vytahovali vodu ze studně a před obdobím dešťů ji čistili, opravovali střechy a společně se skrývali v křoví, aby odtamtud za nocí pozorovali projíždějící vlaky zahalené v světelném oparu jejich reflektorů.

Dokud ho úderem motyky nezabil.

Malý Ernesto žil v tichosti a usebrání. Říkal, že všichni mají konat dobré skutky a vyvarovat se páchání hříchů. Květinám, kamenům, vlakům zběsile uhánějícím kolem jako zvláštní zjevení rozprávěl o Bohu, anebo si mluvil jen tak pro sebe.

Ustal teprve po sedmé ráně.

O svátku svatého Jakuba vyšel na ulici s velkým dřevěným křížem na bedrech. Celé dny se v tichosti připravoval. S tím velkým křížem, pod nímž se hrbil, vyšel tedy na ulici. Navíc byl také zvláštně oblečen: na šaty si navlékl stařenčinu bílou košili a hlavu si přikryl rudým šátkem. Také držel v ruce svíci. Takto vyšňořen se vydal na cestu a brzy se k němu přidaly děti, několik psů, jeden osel a kráva.

Velký Ernesto, který mu dokonce pomáhal s opracováváním dřeva, z něhož pak jeho bratr vyrobil kříž, byl překvapen. Přípravám sice jako vždy přihlížel škvírou ve zdi kutlochu, nikdy si však nedokázal představit to, co potom spatřil ve světle měsíce. A když jeho bratr vyšel na ulici, pocítil v hrdle nepotlačitelné šimrání a propukl v hromový smích, jejž nebyl s to zadržet. Přidal se ke skupině a kráčel v závěsu za dětmi, psy, oslem a krávou, aniž se dokázal přestat smát. A i když se ostatní unavili, on se stále řehtal. Byl to smích upřímný, halasný, ryzí, který nemohl potlačit, ani když ho Malý Ernesto začal pronásledovat, poté co položil kříž na zem. Byl to smích řinčivý a ďábelsky hlasitý. A on se jím nadále otřásal, třebaže ho ten druhý pronásledoval, aniž ho dokázal dostihnout. Smích, který se zřetelně ozýval ze střech, z korun stromů, ze strží, kde se starší bratr skrýval, když prchal před tvrdými údery motyky.

Až ho nakonec Malý Ernesto dostihl. Už byl bílý den. Průzračný den mocně ohlašovaný kohouty a sytě rudou září slunce.

Malý Ernesto dohonil svého bratra a ustal až po sedmém úderu motykou, kterou se vyzbrojil během pronásledování, třebaže se ten druhý přestal smát hned po první ráně.

Ohlášené slunce mu ozařovalo chodidla, když k němu začal promlouvat:

„Brácho,“ řekl mu, „Velký Ernesto, nesměj se. Bůh je zlý a smát se člověk nemá. No tak, nesměj se!“

Znovu pohlédl na pramen krve, který se mu rozléval od úst ke krku.

Silné horko rozdráždilo mravence, kteří se Velkému Ernestovi horlivě snažili vylézt na hlavu.

Svítání nového dne ho zastihlo, když se díval na ruce. Daleko od něj ležela motyka. Bezděčně si strčil ruku do kapsy a vytáhl kus tvrdé koblihy. Pustil se do ní a jedl, dokud nepocítil silné nutkání se vyzvracet.

„Velký Ernesto…,“ znovu zakňoural. „Jak to páchneš, brácho. Nesmrď. Lidi ten smrad vyděsí.“

Pak zakřičel.

„Bratříčkůůů!“

Noc ho zahalila tichem.

Nakonec se rozhodl vykopat hrob, hlubokou jámu, do níž by se vešel i se zdviženou lopatou. A když už se vedle jámy tyčila velká hromada hlíny, Malý Ernesto pohlédl svému bratru do očí a zeptal se jej:

„Kde děda sázel dýně?“

Udusaná hlína po chvíli splynula se zemí porostlou strništěm.

Ještě se ani pořádně nerozednilo a Malý Ernesto, s kyticí drobných lučních květin, jež natrhal nedaleko odsud, v rukou, si vkleče se zavřenýma očima zřetelně odpověděl: „Tam za mostem, u řeky.“