1950, Talca

Kutající básník chilské pustiny – je autorem jednadvaceti románů, dvou povídkových sbírek a jedné sbírky básnické. Jeho nejvýznamnějším románem je román „El arte de la resurrección“ („Umění vzkříšení“, 2010) pojednávající o životě a skutcích tuláka přezdívaného Cristo de Elqui (skutečná postava jménem Domingo Zárate Vega), jakési reinkarnaci Ježíše Krista, který ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století kázal a prováděl zázraky a křty (v řece Elqui) v chilské poušti. Stejně jako Ježíš Kristus měl dvanáct učedníků, na rozdíl od svého předchůdce však skončil v blázinci.

Rodištěm Rivery Leteliera je Chile, země básníků, a jeho lůnem a opravdovou domovinou vyprahlá poušť. Dovršil základní vzdělání v sedmadvaceti letech při nočnímu studiu, do čtyřiačtyřiceti let byl horníkem v ledkových a měděných dolech a koloniích, tzv. oficinách, tedy jakýchsi dělnických osadách vybavených téměř vším potřebným (samozřejmě i nevěstinci), propojených železnicí (Hernán se v dětství chodil každý den dívat na příjezdy a odjezdy vlaků, které jej vždy fascinovaly a probouzely v něm nostalgii), z nichž v současnosti povětšinou zůstala už jen města duchů, situovaných na pustinném chilském severu v nejinspirativnější poušti světa, byl proletářem, z něhož se stal ze dne na den (po vydání své prvotiny „La reina Isabel cantaba rancheras“ („Královna Isabel zpívala balady“) a jako mávnutím kouzelného proutku kapitalista a zanedlouho poté i rytíř – nositel francouzského řádu umění a literatury.

Rivera Letelier je spisovatelem, jenž dokázal najít nový umělecký způsob ztvárnění chilské vyprahlé a nehostinné pampy (konkrétně geograficky Pampa del Tamarugal – obrovská vyprahlá pustá pláň na severu Chile, jež je součástí pouště Atacama, nejsuššího místa na Zemi) a života v ní. Zřejmě v tom tkví klíč jeho úspěchu. Dokáže totiž vyprávět jazykem, který je zároveň lidový i kultivovaný, regionální i universální, profánní i sakrální, jazykem, v němž se spájí nízké i vysoké. Dovede líčit příběh pouště ve stylu mexických „corridos“, dramatických lidových balad, v nichž se vypráví o zradě, žárlivosti, pomstě, opuštění, smrti, a které doprovází veselá hudba, hudba kytar, guitarrónů, vihuel, houslí, trumpet. A do tohoto všeho se mu nakonec ještě daří vtisknout cosi, čemu Mario Vargas Llosa říká „přidaný element“ a co jiní nazývají „větrem šílenství“ či „závanem života“. A tento přidaný element, vítr šílenství či závan života, který nás pro čirou estetickou potěchu nutí číst nějaký román jednou, dvakrát, třikrát, a někdy se i k němu donekonečna vracet, není nic jiného než poesie. Právě poesie je v umění, veškerém umění, oním kořením či závanem života.