Nakladatelství

Mladý agronom Florián se vydává na odlehlý ranč v Patagonii, aby tam z výzkumných důvodů sesbíral vzorky škodlivého hmyzu. Doprovází jej jeho pes Atila, s nímž ho pojí pouto silnější než s kterýmkoli člověkem. V samotě údolí jej očekává majitel usedlosti, starý muž stižený degenerativní chorobou, a prchlivá, tajemná žena, která o něj pečuje, se svým malým synem. Neklid krátce po příjezdu vzrůstá: odloučenost místa je extrémní; příroda nevlídná a nepřátelská; šelmy číhající v kraji vyhubily dobytek; všude lze vycítit přítomnost čehosi temného a zlověstného. Iniciační novela, příběh o přízracích, psychologický thriller, vyprávění táhnoucí čtenáře na okraj strmé propasti v atmosféře trvale prostoupené neurčitou hrozbou. Novela Zvířata ven pracuje se strachem a napětím takovým způsobem, jaký se v argentinské literatuře jen tak nevidí, a současně prozkoumává primitivní síly a neovladatelné vášně, které přebývají v každém z nás.

Představme si holčičku, která se musí vydat na ulici, aby přivedla domů otce, jenž se nepokrytě napájí kořalkou. Taky si představme matku, která se s blížícím se porodem čím dál víc hrouží do sebe sama a bezprostředně po něm nezažívá nic než prázdnotu. Nakonec si představme ženu, která se hroutí vydaná napospas vzpomínkám na lásku, jež se už nikdy více nevrátí zpět. Socorro Venegas je hlas jímavý, mocný a nádherný, precizní. Tato kniha působí jako neustálá kontrakce vhánějící čtenáře do víru rozvráceného dětství, jehož protagonisty jsou děti nemocné a slepé, děti opuštěné, děti, jež dětmi nejsou, do zmítání se uprostřed mateřství popíraného již od samotného početí, mateřství, jež mateřstvím není. Povídky se stávají cestou uvnitř paměti, ztracené a vzdálené tomu, po čem jsme kdysi nejvíce toužili. Kniha srdcervoucí, nekonečná, jež k nám promlouvá o hudbě samoty, o úsměvu trýzněného dětství a o úprku matky prchající za jakékoli noci pryč od své ratolesti.

Po životě stráveném jen na Kubě, pohroužen do vědeckého bádání o básníku Josém Martím, přilétá Constantino Augusto de Moreas na pozvání španělské univerzity do Madridu. Zničehonic se rozhodne, že se konference, která se má konat v Zaragoze, nezúčastní, a nasedne do vlaku mířícího do Barcelony. K zájmu poznat život ve své zbožňované Evropě Constantino připojuje své úsilí obdařit jistým smyslem svůj uvadající život, a získat zpět staré naděje, staré lásky, jež zůstaly pohřbené pod příkrovem času a ostýchavosti. Ubytuje se v penzionu ve čtvrti Raval, spřátelí se s majitelkou a pomalu zjišťuje, že skutečnost je drsnější, než jak se původně domníval. Daleko od Havany a toho, co bylo jeho světem, v jeho vzpomínkách opakovaně vyvstává jen jeden fantasmagorický obraz: bývalý parťák na sklizni cukrové třtiny, baletní tanečník, který mu v mládí slíbil, že bude účinkovat ve slavném souboru Ruský balet v Monte Carlu. Je cesta úprkem, poslední šancí, kterou si chce protagonista dát, nevyjasněné zúčtování s minulostí, nebo smíření se s koncem?