Oblaka

Mladý psychiatr doktor Real převáží pětici bláznů z nejmenovaného města v provincii Santa Fe do Buenos Aires, aby je umístil do první psychiatrické léčebny na latinskoamerickém kontinentu, jejímž zakladatelem a ředitelem není nikdo jiný než slovutný doktor Weiss, jeho duchovní rádce a oddaný přítel. Zdánlivě nekonečná cesta pustou nížinou, během níž mladého psychiatra doprovázejí i vojáci, stopaři a prostitutky, je plná strastiplných příhod a nečekaných nástrah. Jeden z bláznů zažívá mystická vytržení, druhý zase svírá v pěsti celý svět, v jediné větě třetího se skrývá smysl universa, další se zase dokáže vcítit do zvířat. Lze stanovit hranici mezi rozumem a šílenstvím? Nebo snad oba pojmy splývají? Neutvářejí snad dějiny, tu velkou iluzi, jen bytosti stižené šílenstvím? Je oprávněné si myslet, že jsme dokonalejší a že toho víme o světě víc než kůň či kolibřík? Juan José Saer zůstává i v tomto románu věrný své tvůrčí vizi a soustředí zde základní stavební kameny své tvorby: úvahy o času a prostoru, o možnosti zobrazení skutečnosti a o nevěrohodnosti nástrojů – rozum, smysly a paměť –, jimiž zdánlivě postihujeme skutečnost.

Namísto doslovu rozhovor se Saerem.

V době, kdy je předzvěst zlatého věku popírána nekonečným sledem katastrof, nezávisí jeho příchod na ozbrojené vůli hrdinů, nýbrž na úsměvu, jímž dítě obdaří svou matku, která je devět obtížných měsíců nosila ve svém lůně.

přeložil Jan Machej, brožovaná, 186 stran, 13 × 21 cm, 2015

Ukázka

Proto jsem Osunu požádal, aby mi slíbil, že se při závěrečném průzkumu okolí příliš dlouho nezdrží, a navrhl jsem mu, že zde na něj u laguny počkám. Polichocen zájmem, který ve mně toto místo probouzí, jako by mu patřilo, Osuna můj návrh okamžitě přijal a se svým obvyklým odhodláním a smyslem pro praktičnost, s nimiž před těmi, kteří jej neznali tak dobře jako já, skrýval své vnitřní chvění, zamířil cvalem na jihovýchod. V ranním vzduchu byl vidět jasně a zřetelně a jeho zeleno-červené pruhované pončo mu povlávalo kolem napjatého, trochu zakloněného torza, které se s přerušovanými skoky koně zmenšovalo, jako by se scvrkávalo, a když se vzdálil natolik, že již nebyl slyšet dusot kopyt, cval, již nedoprovázený zvukem, díky němuž se dal rozpoznat, se přeměnil v jakýsi přízračný, poněkud ztřeštěný sled výskoků podobajících se těm, jaké předvádějí papíroví, přespříliš znetvoření panáci, jež někdo ovládá neviditelným provázkem a kteří sebou tiše cloumají ve větru, dokud nespadnou a nerozbijí se o zem. Jen pro moji paměť, která se o tom zatvrzele ubezpečovala, byl Osuna a jeho cválající kůň stále dvěma nespojitými bytostmi, a než je nadobro pohltil obzor, postupnými skoky se čím dál více scvrkávali, až se zmenšili natolik, že zničehonic rázem zmizeli, a třebaže je oko, na onom nepatrném a temném, před obzorem se táhnoucím pruhu země, nad nímž se jako zářící propast otevíralo nekonečné a rovné nebe, co nejusilovněji hledalo, znovu je již nespatřilo, a i když mysl měla za to, že jsou tam stále, nezachytila žádný náznak, žádné znamení ani žádnou stopu vypovídající o jejich přítomnosti či o jejich postupu.