Co se zachytilo v představě, kterou si o vlastní zemi utváříme? Co uvízlo ve vzpomínce, kterou na ni chováme, když se do ní po dlouhém vyhnanství vracíme?

Javier Montes se po dvanácti letech nuceně prožitých v exilu vrací do své rodné Uruguaye. Jeho návrat je zatížen břemenem stesku, předsudků, naděje a samoty. Postupně do sebe splétá jednotlivá lešení, díky nimž si stvoří nový svět, do něhož vkládá veškeré své naděje. Fragmentární struktura vyprávění — jedná se o dílo v neustálém procesu výstavby (stejně tak, jak říká sám autor, je tomu i s demokracií…), v němž jsou jednotlivé stavební prvky (rozhovory, reflexe, sny, básně, dopisy, statě) volně poskládané, umožňuje čtenáři, aby v něm sám nalezl konstrukci dokonale dovršenou: velkolepou stavbu pojednávající o jednom návratu z vyhnanství.

Opravdové mistrovské dílo dýchající ironií, sociální kritikou, nostalgií, něhou a vtipem, které autor čtenáři předkládá v jeho pro něj tak typické vytříbené próze.


přeložil Jan Machej, brožovaná, 268 stran, 13 × 21 cm, 2015


Recenze z médií

iLiteratura, Alžběta Mixová
H7O, Jan Váňa

Ukázka z médií

Literarky


Ukázka

KAPITOLA 21

Pobuda byl první, kdo zaznamenal příjezd auta, a několikrát pro výstrahu zaštěkal. Nestávalo se často, aby v sedm hodin večer do těchto končin někdo zavítal. Když se ozvalo klepání (návštěvy ohlašuje stará bronzová ruka, již Javier koupil před třemi týdny na pouti Tristána Narvajy), Pobuda se rozštěkal ještě hlasitěji. „Kdo je tam?“ otázal se Javier, ještě než otevřel. Zeptal se s důvěrou v hlase, možná proto, že se poněkud naivně domníval, že místní zloději nejezdí autem.

Zloděj to nebyl. Za dveřmi stál vysoký chlápek, něco málo přes padesát, s nepřívětivým výrazem ve tváři. Měl na sobě oblečení slavné sportovní značky.

„Promiňte, že za vámi jdu takhle nevhod,“ řekl návštěvník a sundal si čapku, čímž odhalil pokročilou pleš. „Jmenuji se Saúl Bejarano, vysloužilý plukovník.“

Javier se zmohl jen na krátké: „Hm.“ Tohle přepadení se mu nelíbilo; už vůbec se mu nezamlouvalo, že měl tu čest s vojákem, i když vysloužilým.

„Jak už asi tušíte, vím, jak se jmenujete,“ dodal plukovník. „A čemu vděčím za vaši návštěvu?“

Bejarano se nezeptal, jestli si může sednout do houpacího křesla. Prostě si sedl.

„Abych vás ušetřil podrobností, řeknu vám, že víme, kdy jste přijel ze Španělska, a také to, že jste se rozešel se svou ženou Raquel a že se vaše dcera jmenuje Camila. Rovněž nám neuniklo, že jste si v Punta Carretas zřídil videopůjčovnu zaměřenou na filmovou klasiku. Také mě velice těší, že i já patřím mezi vaše zákazníky, kteří se mohou pochlubit vytříbeným vkusem: zrovna včera jsem si půjčil film Sbohem, armádo. Ještě jsem si ho nepustil, ale myslím, že to bude o vysloužilých vojácích. Nebo se mýlím? Také víme, čemu jste se věnoval před svým odchodem do exilu a jaká přátelství teď znovu navazujete. I že jste se viděl s tou statečnou ženou, Rocío Garzónovou. A že vám soused daroval tohohle drzého psa, kterému prosím přikažte, aby na mě přestal tak pubertálně vrčet.“

Javier těžce polkl. Řekl: „No tak, Pobudo, přestaň.“ Vzápětí se odhodlal zeptat: „Když říkáte víme, koho zahrnujete do téhle první osoby plurálu přítomného času oznamovacího způsobu? Nebo se jedná o plurál majestaticus?“

Bejarano se poprvé usmál, ale bylo jasné, že úsměv není zrovna jeho silnou stránkou.

„Neberte to doslovně. Je to jen zvyk. Někteří z nás vojáků, ne teda všichni, hlavně když mluvíme s nějakým civilem, obvykle používáme první osobu plurálu. Jde o zvyk, který mi zůstal ještě z doby, kdy jsem aktivně sloužil. Teď ale ne. Teď mluvím opravdu jen za sebe.“

„No a?“

„Žádný kolega z mé branže neví, že jsem vás měl v úmyslu navštívit. Vlastně ani nevím, jak by se na to tvářili.“

„No a?“

„No a,“ napodobuje ho vysloužilý plukovník. „Jste přítelem Fermína Velasca, že ano?“

„Zdá se, že víte všechno. Ano, jsem jeho přítel.“

„Od téhle chvíle to bude poněkud nepříjemnější.“

Bejarano se kousl do spodního rtu a sklopil zrak. Když znovu pohlédl na Javiera, odhodlaně promluvil.

„To já jsem vyslýchal (vy byste řekl mučil) Fermína.“

Javier sebou trhl.

„Vy?“

„Ano, já. A samozřejmě i další. Tyhle věci se nedělají bez technické asistence. Ale já jsem to řídil.“

„A smím vědět, co mám já společného s touhle povznášející kapitolou vaší profesionální dráhy?“

„Nedělejte si legraci. Věřte mi, že za tuhle kapitolu své profesionální dráhy jsem neobdržel žádné vyznamenání.“

„Napadá mě, že byste snad mohl aspirovat na roli uruguayského Scilinga.“

„Vůbec ne. Ani ve snu mě nenapadlo, abych se veřejně přiznal. Navíc se domnívám, že kapitán korvety Scilingo nejednal správně. Ve skutečnosti pošpinil pověst argentinských ozbrojených sil. A aby toho nebylo málo, jeho svědectví mělo za následek, že v jeho šlépějích šli další nezodpovědní lidé. A to je vážné, velice vážné, skoro zrada.“

„A o co vám tedy jde? Co s tím vším mám společného já?“

„Chci jen, abyste mezi mnou a Fermínem fungoval jako spojka (činnost, s níž máte velice dobré zkušenosti). Určitě si řeknete – a v tom máte naprostou pravdu –, proč chodím za vámi a nejdu rovnou k němu. Tak abyste tomu dobře rozuměl: on má ženu a děti. A vím, že to po návratu z vězení se začleněním do rodinného života neměl vůbec lehké. Teď konečně znovu našel harmonii a lásku. Mám dojem, že mou návštěvou u něj doma by se vše zkomplikovalo. Nemyslíte?“

„Ano, myslím.“

„Tak vidíte, že se dohodneme. Jen vás chci požádat, abyste si s ním promluvil o samotě, řekl mu o mé návštěvě a sdělil mu, že mám v úmyslu se s ním setkat tady u vás.“

„Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout?“

„Myslel jsem, že by to pro nás oba, myslím tím samozřejmě mě a jeho, byl nejvhodnější a nejméně nápadný způsob komunikace.“

„Vy si myslíte, že po tom všem, k čemu mezi vámi došlo, se bude chtít Fermín tady nebo kdekoli jinde s vámi setkat?“

„Samozřejmě, že si tím nejsem jistý. Ale chci to zkusit.“

„Další způsob týrání?“

„Ale vůbec ne. Vím, že to nebude snadné. Jen si s ním chci pohovořit. Jako chlap s chlapem. Nebo abych se vyjádřil poněkud schematičtěji, to jest jazykem, který používáte vy: jako kat s odsouzencem a naopak.“

„Pokud by na mě vyšlo naopak, tak by mě to nezajímalo.“

„Chápu, že vás ne, ale jeho možná ano.“

„A když odmítnu?“

„Předpokládám, že to neuděláte. Nezapomeňte, že toho o vás víme docela hodně.“

„Znovu první osoba plurálu?“

„Ano, víme toho docela dost. Nějaký důvod, proč jste utekl, jste měl, ne? Nebo jste tam snad jel na výlet?“

„Takže mě chcete hrubě a násilně vydírat?“

„Hrubě možná, ale násilně ne. Uvědomte si, že žijeme v demokracii. Čas násilného vydírání patří minulosti, tedy diktatuře, takže na něj zapomeňte. Teď nadešla doba vydírání ekonomického, pracovního, ideologického.“

„A tak dále.“

„Ano, a tak dále.“

„A co byste z toho vlastně měl, kdybyste prozradil všechno, co víte o tomhle pokorném služebníčkovi? Chcete mě snad zabásnout? A to jenom kvůli těm drobným hříchům minulosti dostatečně smytým amnestiemi?“

„Máte pravdu. Všechno se změnilo. Ale můžeme se postarat, aby pomaloučku polehoučku prosákly do jistých tiskových orgánů větší či menší informace. Údaje, které vám neposlouží, ani abyste si získal své staré souputníky. A už vůbec ne ty, s nimiž dnes třímáte kormidlo lodi, co se nechá tak trochu vláčet mezinárodním proudem.“

„A když přesto odmítnu?“

„Aniž byste znal názor svého bývalého kamaráda? Co když on bude chtít se mnou mluvit, poslouchat mě a být poslouchán, přičemž jakoukoliv zášť a rozdílné ideologické postoje necháme stranou. Nehledě na to, že se ani nedá vyloučit, že pozvání přijme, aby mi vstřelil kulku do hlavy. Jedná se o riziko a já ho na sebe beru. Existuje totiž dlouhodobá nenávist, nenávist long play. Podívejte se, domluvíme se takhle. Pokud odmítne, tak tuhle historku ukončíme, zkrátka zapomeneme, prostě tečka, šmytec. V opačném případě vás ujišťuji, že nemám v úmyslu osobně mluvit se všemi zadrženými, kteří prošli mým (řekněme důkladným) výslechem. A už vůbec ne s těmi, z nichž jsem vypáčil cenné údaje a doznání. Jen tak mimochodem, taky jsme vyslýchali jednoho človíčka, který namočil právě vás, milý příteli, možná proto, že věděl, že už jste za kopečky. Jméno vám neprozradím, čímž vám dávám možnost nedůvěřovat všem. Ale případ vašeho přítele Fermína je velmi zvláštní. Za prvé proto, že nemluvil, a čestnost, i když stejně k ničemu nevede, se vždy cení, není to vlastnost zrovna obdivuhodná, ovšem zaslouží si uznání. A za druhé, protože právě kvůli jeho zatvrzelému mlčení jsme ho museli poškádlit víc než ostatní. Což mě, jednoduše proto, že to není špatný člověk, tíží na srdci. Stál si za vším, co považoval za správné, a prohrál. Každopádně jej uznávám a dlužím mu vysvětlení, které nepodám jemu, ale vám. Nechci, abyste byl uruguayský Verbitsky a postavil mě na pranýř, čímž byste postavil na pranýř i uruguayské ozbrojené síly, Artigasovy vojáky, jimiž jsme byli a ještě pořád jsme. Tohle vám říkám, protože mi neuniklo, že jste novinář. Nepřišel jsem, abych se tady šťoural v hovně, je vám to jasné? I když byste si to zasloužili. A doufám, že jste si všiml druhé osoby plurálu.“

„Nevím, jestli jste přišel s tímhle úmyslem, ale šťouráte se v něm.“

„Promluvíte tedy se svým přítelem? Pokud řekne, že ne, nebudu naléhat. Čestné slovo vysloužilého plukovníka. Ještě něco. Jste mi sympatický, takže jestli se teď rozhodnete, že s ním nepromluvíte, beru zpět svou výhrůžku postmoderního vydírání. Jak jste si asi všiml, jsem velmi citlivý člověk.“