Přímé a bolestné svědectví odhalující drama rozervaného člověka zmítajícího se v rozštěpené společnosti zlomené útlakem a vládní zlovůlí, most klenoucí se mezi dvěma prostory – Uruguayí totalitní a Uruguayí exilovou. Skrze všudypřítomnou něhu, lásku, vášeň a lidskost se nám proslulý uruguayský spisovatel snaží předat skromné poselství naděje: po zdánlivě nekonečné zimě se nakonec ohlásí jaro, i když trochu pochroumané.


přeložil Jan Machej, brožovaná, 196 stran, 13 × 21 cm, 2014


Recenze z médií

iLiteratura, Denisa Škodová
iLiteratura, Michal Zourek

Ukázka z médií


Ukázka

Když člověk snáší vlastní utrpení, nemá zapotřebí při­svojovat si cizí bolest. Někdy si však představuji, že ho píchají elektrickým bodákem do varlat a přesně v té chvíli pociťuji skutečnou (ne pomyslnou) bolest na těch svých. Nebo když si pomyslím, že mu strkají hlavu do kádě s vodou, doslova se topím s ním. Proč? To je dávný příběh, nebo spíše dávné zna­mení: ten, kdo přežil genocidu, zakouší zvláštní pocit viny, že zůstal naživu. A snad i ten, komu se z nějakého právoplat­ného důvodu (nedůstojné důvody nemám na mysli) podaří uniknout mučidlům, zakusí pocit viny, že ho nemučili. To znamená, že opravdu nemám mnoho témat na výběr.