Menu

Hispánská

Beletrie hispánská

Nikdo nic nikdy

Juan José Saer

brožovaná, 180 stran, 13 × 21 cm

Juan José Saer (Serodino, 1937 – Paříž, 2005), jeden z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo čítá šest povídkových souborů a dvanáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero real (Citronovník královský, 1974), El entenado (1983, česky: Pastorek, 2012), Glosa (1985), La pesquisa (1994, česky: Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině kromě již zmiňovaných románů vyšla ještě Oblaka (2015), Příležitost (2018) a sbírka povídek Místo (2016). Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí. V roce 1988 román úspešne zfilmoval argentinský režisér Raúl Beceyro.

Československo očima latinskoamerických intelektuálů 1947-1959

Michal Zourek

vázaná, 304 stran, 16 × 23,5 cm

V období studené války bylo Československo cílem mnoha latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu zanechali písemná svědectví. Tato kniha prezentuje a analyzuje texty z období let 1947–1959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén. Tito návštěvníci nebyli obyčejnými turisty. Jako mnozí jiní i oni věnovali pozornost architektonickým krásám, místní kuchyni a kouzlu slovanských žen. V centru jejich zájmu však stálo jiné téma: budování nové komunistické společnosti. Prezentované texty, z nichž výrazná většina vychází vůbec poprvé v českém jazyce, přinášejí množství cenných informací o tehdejším Československu. Zároveň se jedná o významný pramen pro studium vztahů mezi střední a východní Evropou a latinskoamerickým světem.

Příležitost

Juan José Saer

brožovaná, 180 stran, 13 × 21 cm

Román Příležitost (La ocasión, 1986), spolu s Pastorkem (El entenado, č. 2012) a Oblaky (Las nubes, č. 2015) náležející do trilogie „historických románů“, získal v roce 1987 prestižní španělskou Nadalovu cenu a je zřejmě autorovým nejodvážnějším, nejironičtějším a snad i nejpřívětivějším románem. Fascinující příběh, odehrávající se v polovině devatenáctého století, vypráví o Biancovi, muži se záhadným původem a nadpřirozenými schopnostmi, který je kvůli spiknutí pařížských pozitivistů nucen opustit Evropu, aby se nakonec usadil v nekonečné pustině argentinských pamp, kde naváže přátelství s tamním lékařem a ožení se s krásnou dívkou. Mezi těmito třemi postavami se utvoří domnělý, nikdy neprokázaný milostný trojúhelník, vůči němuž se Bianco cítí stále bezbrannější, a posedlý nevěrou své ženy zjišťuje, že s nabýváním hmotného bohatství postupně ztrácí své schopnosti a propadá se do čím dál hlubší samoty.

Starý voják

Héctor Tizón

brožovaná, 130 stran, 12,5 × 19 cm

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl.

Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Montevidejci

Mario Benedetti

brožovaná, 162 stran, 13 × 21 cm
Soubor povídek Montevidejci (Montevideanos) poprvé vyšel v roce 1959 a byl první literární prací autora, jež obdržela jednohlasné uznání kritiky i čtenářského publika. Na jevišti hlavního města Uruguaye rozvíjí Benedetti svá oblíbená témata (zejména rodinné a milenecké vztahy) a činí tak s jemným humorem a velkým porozuměním. Živé, emočně důvěryhodné postavy zde zakoušejí univerzální lidské pocity jako je radost, samota, bolest či nenávist. Třebaže jsou Montevidejci v jádru uruguayské, montevidejské příběhy, svou lidskostí a intimností rezonují u čtenářů na celém světě a navzdory době, která uběhla od jejich napsání, zůstávají stále svěží. Po románech Jaro s rozbitou tváří a Lešení se jedná o třetí Benedettiho dílo z dílny nakladatelství Runa.

MÍSTO

Juan José Saer

brožovaná, 244 stran, 13 × 21 cm
Chronologicky poslední sbírka povídek Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, ohromuje svou obsahovou a formální dokonalostí a takřka nadlidskou odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.

MUŽ ODJINUD

Hector Tizón

brožovaná, 158 stran, 12,5 × 19 cm
Opravdu jsme těmi, za něž se pokládáme, anebo je to spíše tak, že jsme těmi, za něž nás mají či chtějí mít ostatní? Jsme výtvorem naší vlastní minulosti, našich tužeb a planých nadějí, anebo jsme výsledkem představ či tužeb ostatních lidí? Tento drobný mistrovský opus, v jehož hlubinách se skrývá odpověď na výše uvedené otázky, je prvním autorovým dílem napsaným po jeho návratu z vyhnanství (1976-1982). Prchající muž přichází do zapadlé horské vsi, jež mu poskytne útočiště jen za předpokladu, že přijme roli, kterou mu přidělí ostatní. V tomto podobenství prodchnutém tesknou krásou a jemnou melancholií se vypráví o muži, jemuž nezbývá nic jiného než stát se někým jiným. A současně zde ožívají ona věčná témata, jež se jako Ariadnina nit vinou celým dílem Héctora Tizóna: cesta, identita, exil, vykořeněnost a samota.

DŮM Z PAPÍRU

Carlos María Domínguez

brožovaná, 108 stran, 12,5 × 19 cm

Jak tajemná kniha, zaslaná z Uruguaye a pokrytá vrstvou cementu, souvisí s náhlou smrtí profesorky Cambridgeské univerzity? Jaké znamení a jaké poselství se skrývá ve verších Emily Dickinsonové a v románu Hranice stínu od Josepha Conrada? Argentinský profesor žijící v Anglii se vydává do uruguayského Montevidea, aby tuto záhadu rozluštil. Zde se ponoří do světa obydleného tajuplnými knihovnami, jejichž správcem a vlastníkem je přízrak muže,kterého knihy přivedly k šílenství. Knihy mění osud lidí. Leonard Wood, starý profesor klasické filologie, ochrnul na půl těla, když se mu v knihovně zřítilo z regálu na hlavu pět svazku encyklopedie Britannica. Můj přítel Richard si zlomil nohu pádem ze žebříku, když se v poličce své knihovny pokoušel umístit na správné místo Faulknerův román Absolone, Absolone!. „Já s každou knihou šoustám, a když do ní neudělám poznámku, tak se neudělám.“ Kouzelná kniha o chorobné závislosti na knihách, na niž lze celkem snadno aplikovat jedno známé skotské přísloví: „Guid gear gangs in sma’ buik.“ („Dobré věci přicházejí v malém balení.“) New York Times

Na jaře roku 1998 si Bluma Lennonová v jednom knihkupectví v Soho koupila staré vydání Básní Emily Dickinsonové, a když na prvním nároží dospěla ke druhé básni, přejelo ji auto. Knihy mění osud lidí. Z některých z nich se po přečtení Sandokana stali profesoři literatury na dalekých univerzitách. Siddhártha dokázal obrátit desítky tisíc mladých lidí na buddhismus, Hemingway z nich udělal sportovce, Dumas převrátil naruby život velké spoustě žen, a některé, a nebylo jich málo, dokonce zachránily před sebevraždou kulinářské příručky. Bluma se stala jejich obětí. Nikoli však jedinou. Leonard Wood, starý profesor klasické filologie, ochrnul na půl těla, když se mu v knihovně zřítilo z regálu na hlavu pět svazků encyklopedie Britannica. Můj přítel Richard si zlomil nohu pádem ze žebříku, když se v poličce své knihovny pokoušel umístit na správné místo Faulknerův román Absolone, Absolone!. Jiný přítel z Buenos Aires ve sklepení národního archivu onemocněl tuberkulózou a jednou navečer jsem byl v Chile svědkem toho, jak čísi pes v záchvatu vzteku sežral Bratry Karamazovy a na místě zdechl. Pokaždé když mě babička přistihla, jak si v posteli čtu, domlouvala mi: „Přestaň s tím, cožpak nevíš, jak jsou knihy nebezpečné?“ Mnoho let jsem si myslel, že se mýlí, ale čas dal mojí německé babičce nakonec přeci jen za pravdu.

SMYŠLENÁ ZEM

Eduardo Berti

brožovaná, 200 stran, 13 × 21 cm
Co nám brání prožít opravdovou lásku? Znemožňují nám to zákony či tradice naší vlastní země? Nebo snad holá, drsná skutečnost, ona nemilosrdná hradba, o niž se tříští naše nejskrytější a nejniternější touhy? A co opravdová láska vlastně je? Čína na počátku dvacátého století. Země ušlechtilých, leč neuskutečnitelných představ a snů. Země jako kterákoli jiná, země výjimečná, země smyšlená. A v ní, jako pták v kleci, já, dospívající dívka Ling. A krásná Siao-mej, slepcova dcera, přítelkyně mých snů.
Matka jej nenásledovala. Očima hledala bratra, pak se na mě usmála (ani jsme se neodvážili pohnout) a vysvětlila nám, že babička musí odejít v míru a pokoji, proto musí ležet v rovné poloze. A navíc umírající nikdy nemá spatřit svá chodidla. Na tohle mě babička vždycky upozorňovala ve svých příbězích o přízracích. Polštář, jejž měla během své dlouhé agonie pod hlavou a jemuž bylo zapovězeno přijmout její poslední vzdech, ještě dlouho po její smrti spočíval na šikmé střeše našeho domu. Byl přibitý hřebíky, aby vzdoroval větru, a také aby, jak velela tradice, nemohl odolat ptačím zobákům. Ano, ten polštář postupně podléhal nepřetržitému rozkladu a stejně jako ubrusy, prostěradla a knihy se stal kořistí vlažně planoucího slunce.

DŮM A VÍTR

Héctor Tizón

brožovaná, 140 stran, 13 × 21 cm
Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka. Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním. Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky. Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.
Který verš písně se ztratil a po smrti znovu nalezl? Byl ten verš dávným klíčem, tajným lékem proti zapomnění? Kdosi říká, že ten samý verš používali šamani jako zaklínadlo, jehož účinek se dostaví až v poslední vteřině života. Nyní jsem ho hledal. A přestože mě nic z toho, co jsem po cestě spatřil či zaslechl, nepřivedlo na jeho stopu, mé kroky se stále ubíraly vpřed. Věděl jsem totiž, že nazývat skutečností jen to, co vidíme, je rovněž jistým projevem šílenství.

OBLAKA

Juan José Saer

brožovaná, 186 stran, 13 × 21 cm
Mladý psychiatr doktor Real převáží pětici bláznů z nejmenovaného města v provincii Santa Fe do Buenos Aires, aby je umístil do první psychiatrické léčebny na latinskoamerickém kontinentu, jejímž zakladatelem a ředitelem není nikdo jiný než slovutný doktor Weiss, jeho duchovní rádce a oddaný přítel. Zdánlivě nekonečná cesta pustou nížinou, během níž mladého psychiatra doprovázejí i vojáci, stopaři a prostitutky, je plná strastiplných příhod a nečekaných nástrah. Jeden z bláznů zažívá mystická vytržení, druhý zase svírá v pěsti celý svět, v jediné větě třetího se skrývá smysl universa, další se zase dokáže vcítit do zvířat. Lze stanovit hranici mezi rozumem a šílenstvím? Nebo snad oba pojmy splývají? Neutvářejí snad dějiny, tu velkou iluzi, jen bytosti stižené šílenstvím? Je oprávněné si myslet, že jsme dokonalejší a že toho víme o světě víc než kůň či kolibřík? Juan José Saer zůstává i v tomto románu věrný své tvůrčí vizi a soustředí zde základní stavební kameny své tvorby: úvahy o času a prostoru, o možnosti zobrazení skutečnosti a o nevěrohodnosti nástrojů – rozum, smysly a paměť –, jimiž zdánlivě postihujeme skutečnost.
Proto jsem Osunu požádal, aby mi slíbil, že se při závěrečném průzkumu okolí příliš dlouho nezdrží, a navrhl jsem mu, že zde na něj u laguny počkám. Polichocen zájmem, který ve mně toto místo probouzí, jako by mu patřilo, Osuna můj návrh okamžitě přijal a se svým obvyklým odhodláním a smyslem pro praktičnost, s nimiž před těmi, kteří jej neznali tak dobře jako já, skrýval své vnitřní chvění, zamířil cvalem na jihovýchod. V ranním vzduchu byl vidět jasně a zřetelně a jeho zeleno-červené pruhované pončo mu povlávalo kolem napjatého, trochu zakloněného torza, které se s přerušovanými skoky koně zmenšovalo, jako by se scvrkávalo, a když se vzdálil natolik, že již nebyl slyšet dusot kopyt, cval, již nedoprovázený zvukem, díky němuž se dal rozpoznat, se přeměnil v jakýsi přízračný, poněkud ztřeštěný sled výskoků podobajících se těm, jaké předvádějí papíroví, přespříliš znetvoření panáci, jež někdo ovládá neviditelným provázkem a kteří sebou tiše cloumají ve větru, dokud nespadnou a nerozbijí se o zem. Jen pro moji paměť, která se o tom zatvrzele ubezpečovala, byl Osuna a jeho cválající kůň stále dvěma nespojitými bytostmi, a než je nadobro pohltil obzor, postupnými skoky se čím dál více scvrkávali, až se zmenšili natolik, že zničehonic rázem zmizeli, a třebaže je oko, na onom nepatrném a temném, před obzorem se táhnoucím pruhu země, nad nímž se jako zářící propast otevíralo nekonečné a rovné nebe, co nejusilovněji hledalo, znovu je již nespatřilo, a i když mysl měla za to, že jsou tam stále, nezachytila žádný náznak, žádné znamení ani žádnou stopu vypovídající o jejich přítomnosti či o jejich postupu.

LEŠENÍ

Mario Benedetti

brožovaná, 268 stran, 13 × 21 cm
Co se zachytilo v představě, kterou si o vlastní zemi utváříme? Co uvízlo ve vzpomínce, kterou na ni chováme, když se do ní po dlouhém vyhnanství vracíme? Javier Montes se po dvanácti letech nuceně prožitých v exilu vrací do své rodné Uruguaye. Jeho návrat je zatížen břemenem stesku, předsudků, naděje a samoty. Postupně do sebe splétá jednotlivá lešení, díky nimž si stvoří nový svět, do něhož vkládá veškeré své naděje. Fragmentární struktura vyprávění — jedná se o dílo v neustálém procesu výstavby (stejně tak, jak říká sám autor, je tomu i s demokracií…), v němž jsou jednotlivé stavební prvky (rozhovory, reflexe, sny, básně, dopisy, statě) volně poskládané, umožňuje čtenáři, aby v něm sám nalezl konstrukci dokonale dovršenou: velkolepou stavbu pojednávající o jednom návratu z vyhnanství. Opravdové mistrovské dílo dýchající ironií, sociální kritikou, nostalgií, něhou a vtipem, které autor čtenáři předkládá v jeho pro něj tak typické vytříbené próze.
Javier se rozhodl, že se tím nebude moc znepokojovat. Čas to vyřeší za něj. I při tomto nejbližším, nejtěsnějším spojení nikdo neřekl milujitě, jen zašeptali svá jména. Rocío. Javiere. Jako by volali o pomoc. Jen to už samo o sobě znamená dost. Ona možná právě teď o tom přemýšlí po svém, zbavuje se vlastních pochyb, klade si nesčetné otázky, bojuje proti vlastním předsudkům, nebo si snad, jak nebezpečné, staví vzdušné zámky. Kdo ví. Možná že leží ve své posteli, v duchu se na nic neptá a jen tak se rukama prochází po svém trýzněném těle, aby si paměť její kůže mohla sestavit itinerář jiných rukou, těch, které patří muži jménem Javier.

PÁTRÁNÍ

Juan José Saer

brožovaná, 150 stran, 13 × 21 cm
Říkají mu „Netvor z Bastily“. I když by mu možná lépe seděl přívlastek „Jack Rozparovač z Paříže“. Brutálně zavraždil již sedmadvacet stařenek. Vraždy se odehrávají v čím dál větší blízkosti útvaru kriminální policie, jemuž velí komisař Morvan, který po vraždícím monstru již devět měsíců bezvýsledně pátrá. Je vraždící stvůrou člověk či jakási neviditelná, zhoubná a cizopasná síla? Nebo snad dokonce někdo z komisařových kolegů? A kdo vlastně kdysi na Krétě znásilnil onu bájnou, k smrti vyděšeno u nymfu? Mezitím se v Argentině mezi rukopisy zesnulého přítele tří filosofujících literátů, známého svým odporem k románu, objeví strojopis od bezejmenného autora. A v téže zemi, takřka na stejném místě, za kruté vojenské diktatury mizí beze stopy pár tajných milenců. Devět měsíců nosí ženy plod ve svém lůně. Okruh podezřelých se zužuje. A smyčka se utahuje… Proslulý, mezinárodně oceňovaný argentinský spisovatel Juan José Saer se představuje jako literární virtuóz, který jednotlivé vrstvy románu bravurně orchestruje.
Stařeny vysvlékal a ještě živé nožem rozřezával, což dokládaly potoky krve prýštící z ran a modřiny po úderech. V několika případech ho oběti pozvaly na oběd; na stole ležící láhev nedopitého bordeauxského vína pravděpodobně přinesl on, a poté, co své hostitelky podřezal a sťal jim hlavu, jim jako výraz díků za příjemně strávené chvíle vyrval oči, uřízl uši nebo prsa a ty pak vzorně urovnal na talířku spočívajícím na stole. Ke znásilnění a prznění nedocházelo vždy post mortem a vše nasvědčovalo tomu, že v jistých případech, v nichž se ve vaginálních a ústních dutinách našly zbytky spermatu, se oběti ještě před krvelačným řáděním s potěšením oddávaly mužným vnadám návštěvníka. Ve způsobu, jakým tento muž, dozajista pocházející ze stejné čtvrti, dovedl naprosto nerušeně vycházet ze svého bytu, páchat tyto zločiny – někdy dokonce tři během jediného týdně, a někdy dokonce dva během jediné hrůzostrašné noci – a potom se, jak se říká, beze stopy vypařit, znovu splynout s bezmezným stínem, z něhož čas od času, hnán svým opětovným, krvavým blouzněním, vykročil, spočíval pobuřující a šokující prvek.

JARO S ROZBITOU TVÁŘÍ

Mario Benedetti

brožovaná, 196 stran, 13 × 21 cm
Přímé a bolestné svědectví odhalující drama rozervaného člověka zmítajícího se v rozštěpené společnosti zlomené útlakem a vládní zlovůlí, most klenoucí se mezi dvěma prostory – Uruguayí totalitní a Uruguayí exilovou. Skrze všudypřítomnou něhu, lásku, vášeň a lidskost se nám proslulý uruguayský spisovatel snaží předat skromné poselství naděje: po zdánlivě nekonečné zimě se nakonec ohlásí jaro, i když trochu pochroumané.
Když člověk snáší vlastní utrpení, nemá zapotřebí při­svojovat si cizí bolest. Někdy si však představuji, že ho píchají elektrickým bodákem do varlat a přesně v té chvíli pociťuji skutečnou (ne pomyslnou) bolest na těch svých. Nebo když si pomyslím, že mu strkají hlavu do kádě s vodou, doslova se topím s ním. Proč? To je dávný příběh, nebo spíše dávné zna­mení: ten, kdo přežil genocidu, zakouší zvláštní pocit viny, že zůstal naživu. A snad i ten, komu se z nějakého právoplat­ného důvodu (nedůstojné důvody nemám na mysli) podaří uniknout mučidlům, zakusí pocit viny, že ho nemučili. To znamená, že opravdu nemám mnoho témat na výběr.

PASTOREK

Juan José Saer

brožovaná, 200 stran, 13 × 21 cm
Počátkem 16. století připlouvá mladý hrdina se španělskými námořníky k laplatským břehům. Před očima se rodící rajský svět obývaný indiány se navždy uhnízdí v jeho paměti. V pokročilém věku se pak snaží vylíčit zásadní etapu svého života – deset let strávených mezi příslušníky kmene Colastiné. V této knize slavný argentinský spisovatel klade otázky týkající se odcizení, skutečnosti, identity, vykořeněnosti, paměti a jazyka.
Během zlomku vteřiny se nic neudálo, avšak já jsem ke svému úžasu zjistil, že kromě mě všichni, kteří kapitána doprovázeli, leží nehybně na zemi a rozličné části jejich těl, především však krk a hruď, jsou protnuty šípy, které jako by byly vystřeleny odnikud, aby se pak přesně zapíchly do jejich nic netušících těl. Událost, o které se později mluvilo v celém království, snad i v celé Evropě, se právě odehrála v mé přítomnosti, aniž bych dokázal, nikoli se zděsit jejím strašlivým významem, ale spíše pokorně pochopit, co se děje nebo co se právě událo. Jelikož to, co pak následovalo, proběhlo závratně, není má vzpomínka na onen okamžik ničím jiným než pocitem odcizení, který se mě zmocnil.